Proč 90 % potápěčů nikdy nepřekročí Advanced Open Water

Pamatujete si, jak jste poprvé viděli podvodní svět? Ten moment, když jste se ponořili, nadechli se z automatu a uvědomili si: můžu dýchat. Pod vodou. Můžu tady být.

Bylo to magické. Fascinující. Revoluční zážitek.

A pak jste šli na kurz Open Water. Tři, čtyři dny intenzivního učení. Teorie, bazén, otevřená voda. Nakonec certifikát. „Gratuluju, jste potápěč!“

Možná jste ještě udělali Advanced Open Water. Pár specializačních ponorů – navigace, hluboký ponor, noční ponor. Další certifikát. „Gratuluju, jste pokročilý potápěč!“

A pak... nic. Nebo spíš: pár ponorů na dovolené každý rok. Možná. Někdy.

Je to v pořádku? Nebo jste nějak selhali?

Tady je pravda, kterou vám potápěčská komunita nerada říká: většina lidí, kteří získají potápěčský certifikát, nikdy nepokračuje dál. A je to naprosto, úplně, stoprocentně v pořádku.

Tip: Pokud patříte mezi rekreační potápěče, kteří hledají spolehlivé vybavení za rozumné ceny, podívejte se na řadu SoprasSub – vybavení navržené pro lidi, kteří se potápějí pro radost, ne pro rekordy.

Špinavé tajemství potápěčského průmyslu

Potápěčské organizace mají krásné vzdělávací pyramidy. Open Water na dně. Pak Advanced. Pak Rescue. Pak Divemaster. Pak Instructor. Každá úroveň vypadá jako logický další krok na cestě „skutečného potápěče“.

Marketing je jasný: „Pokračuj. Zlepšuj se. Staň se lepším potápěčem.“

Ale statistiky vypovídají jiný příběh.

Odhaduje se, že 70–90 % lidí, kteří získají Open Water certifikaci, nikdy neudělají další kurz. Většina z nich udělá méně než dvacet ponorů celkově. Mnozí po prvním dovolenkovém týdnu už nikdy více.

Je to proto, že jsou líní? Že nemají vášeň? Že nejsou „skuteční potápěči“?

Ne. Je to proto, že pro většinu lidí je rekreační potápění na dovolené přesně to, co chtějí. Ne kariéra. Ne životní styl. Jen jedna z mnoha aktivit, které občas dělají.

A je to úplně v pořádku.

Tomáš získal Open Water před osmi lety. Od té doby se potápěl třikrát – jednou v Egyptě, jednou v Thajsku, jednou v Chorvatsku. Celkem možná dvacet ponorů.

„Kamarádi z potápěčského kurzu se ptají, kdy udělám Advanced,“ říká. „A já nevím, co odpovědět. Ono... nechce se mi? Nejsem nějaký nadšenec. Prostě když jsem na dovolené u moře, rád se podívám pod vodu. Ale není to moje identita.“

A to je naprosto legitimní přístup.

Co je vlastně „rekreační potápění“

Když se řekne „potápěč“, většina lidí si představí jednu ze dvou věcí: buď Jacquese Cousteaua v dokumentu, nebo instagramové fotky z exotických destinací.

Realita rekreačního potápění je někde uprostřed – a často mnohem obyčejnější.

Je to: letíte na dovolenou k moři. Druhý nebo třetí den si zarezervujete potápěčský výlet. Ráno se sejdete na lodi. Dvacet minut plavby na místo. Dvakrát se ponoříte, obvykle na třicet až čtyřicet minut. Vidíte pár ryb, možná želvu, krásné korály. Vyfotíte se. Vrátíte se do hotelu.

Bylo to hezké? Ano. Stálo to za to? Určitě. Změní vám to život? Pravděpodobně ne.

A to je v pořádku.

Rekreační potápění může být prostě... rekreace. Jedna z mnoha aktivit. Ne poslání. Ne životní styl. Jen něco hezkého, co občas uděláte.

„Když se ptám přátel, proč nejdou na potápěčský výlet, většinou říkají: ‚Je to drahé,‘“ říká Jana, majitelka potápěčského centra v Hurghadě. „Ale když se jich zeptám, kolik utrácejí za lyžování nebo za golf, jsou to podobné nebo vyšší částky. Pravda je, že potápění prostě není jejich priorita. A není důvod, proč by mělo být.“

Ekonomika hobby potápěče

Buďme brutálně upřímní o nákladech. Potápění není levný sport.

Základní certifikace (Open Water): 10 000–15 000 Kč (záleží na lokaci a škole).

Advanced certifikace: 8 000–12 000 Kč.

Základní vlastní vybavení pro potápění (maska, šnorchl, ploutve, počítač): 10 000–20 000 Kč.

Kompletní vybavení (včetně regulátoru, jacketu, neoprenu): 50 000–150 000 Kč. Značky jako SoprasSub nabízejí kvalitní vybavení pro rekreační potápěče, ale pořád jde o desetitisíce korun.

Jeden potápěčský výlet na dovolené: 1 500–3 000 Kč za dva ponory.

Spočítejte si to. Pokud se potápíte dvakrát ročně na týdenní dovolené, uděláte možná osm ponorů ročně. To je 12 000–24 000 Kč ročně jen za samotné potápění. Plus cestovné, ubytování, vybavení...

Pro koho to dává ekonomický smysl? Pro lidi, kteří se potápějí hodně – týdně, měsíčně. Pro ně se investice vyplatí.

Pro hobby potápěče, který udělá deset ponorů ročně? Je to drahá zábava.

„Nevlastním žádné vybavení kromě masky,“ přiznává Martin, který má Open Water pět let. „Všechno si půjčuju. Je to dražší na ponor, ale když se potápím třikrát ročně, je to pořád levnější než koupit kompletní set, který by mi doma ležel.“

Je to rozumný přístup? Absolutně.

Ztráta dovedností (a proč to není tragédie)

Tady je věc, kterou vám nikdo při kurzu neřekne: pokud se budete potápět málo, zapomenete většinu toho, co jste se naučili.

Ne úplně. Základy zůstanou. Ale všechny ty jemné techniky, všechna ta cvičení z bazénu – to bude pryč.

Po roce bez potápění budete nervózní. Po dvou letech budete potřebovat refresh. Po třech letech to bude jako začínat znovu.

Je to problém? Záleží na perspektivě.

Pokud se vidíte jako „vážný potápěč“, pak ano. Ztráta dovedností je frustrující.

Pokud se vidíte jako „člověk, co občas jde na potápěčský výlet“, pak ne. Prostě si zařídíte refresh kurz nebo poprosíte divemastera, aby vám první ponor věnoval víc pozornosti.

Petra udělala Open Water před šesti lety. Od té doby se potápěla dvakrát. „Pokaždé jsem začínala prakticky od nuly,“ říká. „První ponor je vždycky nervózní, musím si všechno připomenout, cítím se nejistě.“

„Ale druhý ponor už je lepší. Třetí je super. A pak je konec dovolené a jdu domů. A za dva roky to zase od začátku.“

„Štve mě to? Trochu. Ale ne natolik, abych kvůli tomu měnila životní styl. Nechci se potápět každý víkend. Nechci, aby to byl můj hlavní koníček. Takže přijímám, že budu vždycky trochu rezavá.“

Proč potápěčská komunita má problém s casualy

Existuje určité napětí v potápěčské komunitě. Mezi těmi, kdo se potápějí hodně, a těmi, kdo se potápějí málo.

„Skuteční potápěči“ versus „turisté“.

Vidíte to na fórech. „Nemáš vlastní vybavení? Nejsi potápěč.“ „Děláš jen resortové ponory? To není potápění.“ „Open Water je jen začátek – dokud nemáš alespoň Rescue, nejsi kompetentní.“

Je to elitářství. A je to škodlivé.

Protože vytváří dojem, že potápění je all-or-nothing. Buď jsi vážný potápěč s vlastním vybavením, stovkami ponorů a pokročilými certifikacemi, nebo vlastně nejsi potápěč vůbec.

Ale realita je, že většina lidí, kteří se kdy ponořili, jsou právě ti „casualové“. Ti, kdo to dělají málo, ale rádi. A bez nich by potápěčský průmysl neexistoval.

„Devadesát procent mého byznysu jsou lidé s Open Water, kteří se potápějí jednou za rok nebo dva,“ říká David, majitel potápěčského centra v Chorvatsku. „A miluju je. Jsou nadšení, vděční, užívají si to. Na rozdíl od některých ‚profesionálů‘, kteří si stěžují na všechno.“

„Když slyším, jak někdo pohrdá turistickými potápěči, chci mu říct: Bez turistických potápěčů bys neměl kde se potápět. Centra by zkrachovala. Lodi by stály. Celý průmysl stojí na lidech, kteří se potápějí málo, ale platí.“

Jak si udržet dovednosti, když se potápíte málo

Dobře, přijali jste, že jste hobby potápěč. Ale pořád nechcete být nebezpečný sobě nebo ostatním. Jak si udržet alespoň základní kompetenci?

Tip 1: Refresh před každou potápěčskou dovolenou.

Většina center nabízí refresh kurz – hodina v bazénu nebo mělké vodě, kde si zopakujete základy. Stojí to 1 000–2 000 Kč. Udělá to obrovský rozdíl v tom, jak se budete cítit při prvním ponoru.

Tip 2: První ponor berte jako warm-up.

Neplánujte si první ponor po roce pauzy jako highlight. Jděte na něco snadného, mělkého, klidného. Bez proudů, bez složitých podmínek. Použijte ho jako přípravu na lepší ponory, které přijdou.

Tip 3: Buďte upřímní k divemasterovi.

Řekněte jim: „Naposledy jsem se potápěl před rokem. Budu pomalý a možná nervózní.“ Dobrý divemaster to ocení a dá vám víc pozornosti. Špatný divemaster... no, pak víte, že příště zvolíte jiné centrum.

Tip 4: Přečtěte si teorii den předem.

Pamatujete si, co je NDL? Co dělat při free flow? Jak vypadá ascent rate? Rychlé pročtení manuálu večer před ponorem vám osvěží základy.

Tip 5: Nepřeceňujte se.

Pokud se potápíte jednou ročně, nejste připravení na wreck penetration nebo 40metrové ponory. Držte se v limitu 18–20 metrů, otevřená voda, dobré podmínky. Není to zbabělost. Je to odpovědnost.

„Když přijde někdo, kdo se naposledy potápěl před třemi lety, a chce jít hned na hluboký vrak, řeknu ne,“ říká instruktor SoprasSub centra. „Ne proto, že bych ho chtěl otravovat. Ale proto, že to není bezpečné. Nabídnu mu mělčí ponor jako warm-up. Většinou pak sami uznají, že to byla dobrá volba.“

Resort diving: umění, kterému se nesmějte

„Resort diving“ je v potápěčské komunitě trochu hanlivý termín. Znamená: potápění přímo z hotelu nebo resortu, obvykle v turistických destinacích, s minimální přípravou a maximálním pohodlím.

Elita se tomu směje. „To není skutečné potápění.“

Ale resort diving má své místo. A pro většinu hobby potápěčů je to přesně to, co potřebují.

Výhody resort divingu:

Všechno je postaráno. Vybavení, transport, plánování. Vy jen přijdete a potápíte se.

Bezpečnost. Resort centra mají osvědčené postupy, známé lokace, zkušené průvodce.

Krásné lokality. Většina resortů je tam, kde je to hezké: Egypt, Maledivy, Thajsko – místa s teplou vodou, dobrou viditelností, bohatým životem.

Žádný tlak. Můžete jít na jeden ponor nebo deset. Můžete zůstat na deset metrů nebo jít na dvacet. Nikdo vás nesoudí.

Nevýhody:

Cena. Resort diving je obvykle dražší než samostatné organizování.

Skupiny. Potápíte se s cizími lidmi různých úrovní. Někdy to znamená pomalejší tempo nebo kompromisy.

Turismus. Populární lokality můžou být přeplněné, život vyplašený, zážitek průmyslový.

Ale pro člověka, co se potápí jednou ročně? Resort diving je skvělý. Žádný stres, žádné plánování, jenom užívat si.

„Vždycky jdu přes resort,“ říká Lucie, která se potápí asi pětkrát ročně. „Vlastně ani nevím, jak bych to jinak organizovala. Rezervuju si hotel, rezervuju si ponory, přijedu, udělám to. Proč bych to komplikovala?“

Proč, vskutku?

Různé definice „úspěšného potápěče“

Tady je otázka: Co dělá úspěšného potápěče?

Průmyslová definice: Někdo s mnoha certifikacemi, stovkami ponorů, vlastním vybavením, pravidelnou praxí.

Elitní definice: Někdo, kdo překonává limity, objevuje nové vraky, potápí se v extrémních podmínkách.

Realistická definice: Někdo, kdo se potápí bezpečně, baví ho to a dělá to tak často, jak chce.

Podle třetí definice je úspěšný potápěč i člověk, který udělá pět ponorů ročně a má Open Water certifikaci. Pokud se cítí dobře, potápí se bezpečně a užívá si to – je úspěšný.

Certifikace nejsou body ve hře. Nejsou achievement badges. Jsou nástroje. A pokud máte nástroj, který vám stačí na to, co chcete dělat – pak nepotřebujete víc nástrojů.

Radek má Open Water deset let. Nikdy neudělal Advanced. „Občas si myslím, že bych měl,“ říká. „Ale pak si vzpomenu – proč? Dělám ponory na patnáct metrů. Vždycky s průvodcem. Vždycky v pěkných, klidných lokacích. Co by mi Advanced dal? Právo potápět se hlouběji? Nechci se potápět hlouběji.“

„Takže jsem ‚jen‘ Open Water. A je mi to jedno. Dělám to, co chci. A to je dost.“

Radost versus ambice

Tady je možná největší rozdíl mezi hobby potápěčem a vážným potápěčem:

Hobby potápěč se potápí pro radost. Vážný potápěč se potápí pro ambici.

Obojí je v pořádku. Ale jsou to odlišné mindsety.

Hobby potápěč se ptá: „Bavilo mě to?“ Vážný potápěč se ptá: „Pokročil jsem?“

Hobby potápěč je spokojený s opakováním stejných typů ponorů. Vážný potápěč chce nové výzvy, hlubší hloubky, složitější lokality.

Hobby potápěč vidí potápění jako jednu z mnoha aktivit v životě. Vážný potápěč vidí potápění jako centrální část identity.

Žádný přístup není lepší. Jsou jen jiné.

A problém nastává, když vážní potápěči očekávají, že všichni budou jako oni. Že všichni budou chtít pokračovat, zlepšovat se, nabírat zkušenosti.

Ale většina lidí ne. Většina lidí chce jen občas vidět podvodní svět a pak se vrátit k normálnímu životu.

A je to naprosto, úplně, stoprocentně v pořádku.

Závěrečná otázka, kterou si musíte položit

Pokud čtete tento článek, pravděpodobně patříte do jedné ze dvou kategorií:

Jste hobby potápěč a cítíte se provinile, že neděláte víc.

Nepociťujte vinu. Děláte to, co chcete dělat. To je úspěch, ne selhání.

Jste někde mezi a nejste si jistí, kam patříte.

Položte si otázku: Co chcete od potápění?

Pokud je odpověď „Chci občas vidět podvodní svět a je mi jedno, jestli budu expert,“ – pak jste hobby potápěč. A je to v pořádku.

Pokud je odpověď „Chci se stát lepším, objevovat víc, tlačit limity,“ – pak možná chcete být vážný potápěč. A to je taky v pořádku.

Ale nedělejte jednu chybu: nestaňte se vážným potápěčem jen proto, že si myslíte, že „byste měli“. Jen proto, že to od vás někdo čeká. Jen proto, že se cítíte trapně s „jen“ Open Water.

Potápění je pro radost. A pokud vám radost dělá deset ponorů ročně na dovolené – pak to dělejte a neomlouvejte se.

Nejste druhořadý potápěč. Jste přesně ten potápěč, kterým chcete být.